pokud něco kopírujete, napište mi to dolů pod článek, a u sebe napište zdroj, nebo odkaz na můj blog. díky

Horda- moje vlastní povídka... tak si to přečtěte

9. února 2008 v 19:27 | Galder |  zatím nezařazeno
Horda
Toho sychravého podzimního dne, spíše večera, byli všichni vesničané v hostinci U Trollí hlavy. Znenadání se prudce otevřely dveře a v nich stanul vysoký, ramenatý muž. U boku se mu kývala zahnutá šavle a na druhé straně vyrovnával kdysi skvostný meč, dnes spíše jen napodobenina něčeho, co jen vzdáleně připomínalo meč.
Zbraň byla otlučená od mnohých soubojů se zloději a mnohem horší havětí. Na hlavě měl muž posazenou ocelovou přilbu se zahnutými rohy, na zádech se mu kýval kulatý štít s bodcem uprostřed.
"Skřeti!" Zařval a jal se barikádovat dveře. Vesničané se tomu sice divili, ale když uslyšeli divoké vytí, ze kterého trnula krev v žilách, začali se ozbrojovat vším, co bylo zrovna po ruce. Ti, kteří byli ozbrojeni, byli ve výhodě. Zemřou o chvíli později.
Ale to již onen válečník, co se přihnal a varoval vesničany, zvedl ruku, aby si zjednal pozornost. "Vaše hlídky byly zmasakrovány ještě dříve, než jsem je stačil varovat, ale snad se někteří zachrání. Těch potvor sem na nás přišlo jen asi šedesát, takže máme šanci. Vede je ale ten odporný skřet Šignarúk."
Při tomto jméně hostinec zlověstně utichl.
Toto jméno v tomto kraji budilo strach již dlouhou dobu, protože se zatím nenašel nikdo, kdo by porazil tohoto mocného skřeta. Jistě, našli se tací, kteří to zkoušeli, ale většina jich byla nalezena na několika místech najednou.
Jiní byli nabodnuti na kůl před branou vesnice jako varování před dalšími pokusy. Jednou ale musel Šignarúk urychleně opustit prohranou bitvu jen proto, že padla i jeho osobní garda, a všichni jeho věrní skřeti byli pobiti a spáleni.Jejich puch byl poté cítit ještě asi tři dny, než se rozptýlil do okolních lesů.
"Již jsem pobil mnoho vůdců smeček, ale tento mi stále uniká již dlouhou dobu. Při minulém souboji jsem ho dokonce i zranil, ale stejně mi unikl. Bastard." Ulevil si onen tajemný válečník.
Všichni na něj zírali s posvátnou úctou. Někdo se postavil Šignarúkovi a může vyprávět, jak ho dokonce i zranil!! Nejstarší v hostinci, starosta vesnice, k němu přes svoje přípravy na boj přišel a zeptal se ho tichým hlasem: "Kdo jsi, že dokážeš to, co jiný smrtelník nedokázal? Podle tvé výzbroje soudím, že jsi zdaleka, ale nemohu přijít na to, v jaké zemi vycvičili tak zdatného a nelítostného Skřetobijce, jako jsi ty."
"Byl jsem vycvičen v Ǽleäs, zemi, která je tak divoká, že jen každý dvacátý se dožije svých dvaceti zim." Odpověděl mu na jeho přímý dotaz Däerel, tak se totiž válečník jmenoval.
Vtom Däerel vykročil směrem ke dveřím a silným rázným hlasem zvolal: "Kdo se nebojí zemřít pro druhé, tak ať mě následuje a pobije co nejvíce těch potvor!" S těmito slovy jedním máchnutím meče rozrazil barikády blokující dveře a pohroužil se do bitevní vřavy, která jakoby zuřila po celém území vesnice. Skřetů, kterých byl jen malý počet, ale ubývalo pomalu. Kolem každého z nich byl sice chuchvalec statečných vesničanů, ale ty jen ledabyle odráželi svými zahnutými zubatými scimitary a postupně je kosili jako obilí.Je jasné, že občas nějaký skřet, obalený jako hrozen nevydržel tlak a zhroutil se, čímž vlastně zavinil svoji smrt, když se na něj vesničané vrhli.
Jakmile Däerel vběhl do té největší vřavy, začali nepřátelé zděšeně ustupovat, protože je kosil tím způsobem, že to ještě neviděli.
Na vzdáleném pahorku jej zděšeně pozoroval Šignarúk, onen bájný velitel skřetů, a přemýšlel, jestli je to onen bojovník, který ho nedávno bolestivě zranil do paže a ještě vybil část jeho milované osobní gardy. Vždyť na něho posílal deset svých nejlepších skurutů, divil se. Za chvíli se ale divil ještě více, když Däerel vytáhl svůj scimitar a takto ozbrojen se postupně probíjel až k němu. Do cesty se mu postavili dva obrovití skřeti, které poslal k zemi jediným mocným mávnutím meče, oba rozseknuté vedví.
Šignarúk sice nebyl žádný zbabělec, ale toto jím otřáslo. Ze zad si připravil svoji obouruční sekeru, ukutou před dávnými časy trpaslíky, a opatřenou mocnými runovými znaky, které jí dodávaly nadpřirozenou rychlost. Byl oblečen do silných ocelových plátů, které jej chránily před drobnými ranami, dále měl na sobě helmu vytvořenou speciálně pro něho, na zádech měl dlouhý luk se šípy, které měly otrávené hroty. On sám pak seděl na obrovitém, chlupatém a nebezpečně vyhlížejícím monstru, které zajisté neplnilo jen funkci rychlého koně, ale i výborného pomocníka v boji.
Jejich pohledy se střetly, a každý z nich věděl, že oba odtud neodejdou…
Däerel ale už vběhl mezi jeho osobní gardu a doslova ji roztříštil o svoje nezvyklé zbraně. Po několika minutách je všechny povraždil a mířil rovnou na skřeta. Do cesty se mu ale postavila ona obrovitá obluda a než stihl zareagovat, tak ho kousla do paže, odkud začala téci žlutá krev. Než ale stihla zaútočit znovu, Däerel jí usekl postupně jednu, druhou, třetí a čtvrtou tlapu. Nyní musela müerk stát pouze na dvou nohách, ale to jí nezabránilo útočit dál, vždyť jí ty tlapy dorostou… Než ale stihla svůj myšlenkový pochod ukončit, Däerel jí usekl hlavu. Ta již nedoroste.
"Nyní proti mně stojíš jen ty, ale tentokrát tě dostanu. Nebýt tvého úskočného podrazu, byl bych tě připravil o hlavu již minule." "To jistě," zavrčel obrovitý skřet a máchl sekerou tak rychle, že Däerelovi nezbylo nic jiného, než uskočit vzad. To již ale byl Šignarúk u něho a ohrožoval ho svojí sekyrou. Däerel byl již ale připravený a odrazil tuto strašlivou ránu mečem, druhou zbraní mu zasadil ránu do nohy, po které skřet zakolísal, ale zůstal stát na nohou. Oslaben, těžce odrážel Däerelovy rány, které jakoby byly silnější a silnější.
Mezitím vesničané a několik narychlo svolaných vojáků dopobili ostatní skřety , a dívali se, jak tento výsledný souboj dopadne. Zasáhnout se neodvážili, protože každý viděl na vlastní oči, jak je každý z nich rychlý.
A kdyby přece jen Šignarúk vyhrál, byli zde připraveni, aby ho společnými silami zprovodili z tohoto světa.
Däerel ale také dostal ošklivou ránu přes žebra, a nyní se potácel, aby dostal zpět ztracenou sebedůvěru a prostor k vydávání ran, nejen k přijímání a odvracení. Schytal další, tak silnou ránu, že mu vypadl z ruky meč a neměl tolik síly se pro něj zvednout, a tak ze zad strhl štít, který tam měl od začátku bitvy, a překvapil tím Šignarúka tak, že mu zasadil smrtelnou ránu do krku, ze kterého začala téci zelená krev. Šignarúk se zapotácel, klesl na kolena a odešel do skurutího pekla, kam patřil již od svých pěti let, kdy zabil svoji matku.
Däerel se k němu sklonil a z posledních sil mu zašeptal do ucha: "Vidíš kdo koho porazil, tak táhni do pekel."
Poté se přes něj zhroutil vyčerpán dlouhým bojem a ztrátou krve.
Vesničané, kteří přihlíželi a nebyli tak moc zranění, mu pomohli vstát a dopravit se do nejbližšího domu, kde jej ošetřil mastičkář.
Další den byl již na nohou, aby osobně spálil velikého Šignarúka, nejmocnějšího ze skřetů.
Když vatra vzplála, pomyslel si, jaké má vlastně štěstí, že na tomto místě neleží vlastně on…..
Konec
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Psicho666 Psicho666 | Web | 9. června 2008 v 19:50 | Reagovat

no , nemám slov....hezky sepsané , zajímavé téma...No jak říkám : NEMÁM SLOV!!!

2 galder galder | 10. června 2008 v 12:22 | Reagovat

psal sem to už dávno.... asi před třema rokama....

3 Double_U_is_usually_W Double_U_is_usually_W | 1. října 2009 v 20:21 | Reagovat

Nechápu sice, proč nejdřív zabarikádoval dveře a potom tu barikádu zase zrušil mečem, ale jinak je to dost dobrý x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama